Malá exkurze

Vznik a vývoj šlechty

O historickém významu a vývoji šlechty nelze vždy jednoznačně hovořit. Šlechta je obvykle považována za součást lidských dějin, která existovala již v raných vyspělých civilizacích a jako společenský fenomén existovala v průběhu času například ve starověkém Egyptě a Mezopotámii, v čínských a japonských dynastiích, v římské a pozdně římské říši a konečně ve středověku a novověku. To však nebylo dostatečně prokázáno.

Tacitus například píše o kdysi převládající době rovnosti lidí a dědičné vlády, která nastala až s koncem této doby. Někdy je navíc třeba vycházet z domněnek, protože písemné prameny chybějí nebo jsou nedostatečné. Na základě archeologických nálezů, jako je bohatá hrobová výbava tzv. knížecích hrobů, lze například usuzovat na vyšší postavení osoby, aniž by byl předán šlechtický titul, a tím vypovídat o společenských strukturách vlády.

Skutečnost, že šlechtické tituly údajně existovaly ve všech předindustriálních společnostech, je však sporná i proto, že šlechtická třída není v záznamech vždy platně odlišena od ostatních vyšších tříd. Pojem "šlechta" je proto třeba chápat velmi různorodě a jeho vymezení závisí na konkrétní době a místě. Navíc není jasné, zda lze aristokracii v Evropě od dob Římské říše do druhé světové války považovat za prestižní entitu, nebo za sociální roli, která se v různých časových obdobích liší a mění svůj obsah.

Zpravidla však lze předpokládat, že šlechta má ve společnosti vyšší a veřejně vlivnější postavení, které je dědičné, a tedy závislé na rodině. Může zahrnovat různé druhy odpovědnosti, například vojenskou (rytířský stav) nebo politickou (úřední šlechta). Vlastnictví půdy také odlišovalo šlechtu od ostatních, chudších vrstev, které ve většině případů ovládala.

Sociální oblasti odpovědnosti byly rozděleny na vznešené děti Aristokracie se považovala za nejvhodnější společenskou vrstvu pro vládnutí, která usiluje o nejvyšší ctnosti. Ty se v Evropě projevovaly převážně v křesťanských ideálech, jako je rytířství, ale také spravedlivá vláda/osvícený absolutismus.

Do šlechtického stavu mohly být povýšeny i ctnostné, neřadové osoby, a to těmi nejvýše postavenými. V závislosti na regionu a mocnostech mohl tedy nejen císař, ale i králové nebo knížata (jako ve Svaté říši římské) udělovat šlechtický titul nešlechticům. Z Boží milosti odvozoval vládnoucí panovník svůj nárok na vládu, který zdědil nebo mu byl udělen volbou či zkouškou. Kromě toho byla v různých světových náboženstvích vláda legitimizována i dalšími skutečnostmi, například předpokládaným zvláštním vztahem k bohům (kněžská šlechta) nebo svatostí či zbožštěním dynastie (královská spása, král-boh).

Šlechta v raném středověku a dějiny do pozdního středověku

Šlechtické tituly jsou typickým evropským jevem. Historii šlechtických rodů se věnovalo mnoho historiků. A přesto nejsou počátky šlechtictví ve středověku stále zcela objasněny. Na základě dosavadních výzkumů lze pozorovat, jak byly některé středověké prameny různými badateli v průběhu času interpretovány zcela odlišně. Od kdy existovalo to, co dnes chápeme jako šlechtu, je tedy sporné. Existují však společné teze, které se znovu a znovu prosazují.

Významným mezníkem v historickém bádání je kniha Marca Blocha "Die Feudalgesellschaft" (Feudální společnost), vydaná v roce 1939. Ukazuje, že již v době Merovejců a Karolinců, tedy v raném středověku, existovala šlechta, která vlastnila značné množství půdy. Bloch mezi ně počítá robertiny i guelfy, ale také řadu výrostků, kteří udělali kariéru u dvora nebo díky službě v církvi. Bloch popisuje, jak politický vliv těchto rodů stále rostl. V armádě, ale i ve správě dominovaly určité rody.

V bouřlivém období tento vliv vystřídaly jiné rodiny. Když v letech 800 až 1000 n. l. vtrhli do Evropy Vikingové a další skupiny, dostaly se k moci rody, které se proti těmto útokům důrazně bránily mečem. Šlechtické tituly tak bylo možné získat i díky obranným úspěchům. Rodiny, které se zde ujaly obrany, neměly ve všech případech šlechtický původ. Některé byly dokonce nesvobodné již dříve. Šlechta této doby se také nazývá šlechta s mečem. Částečně ji však tvořily i staré elity se šlechtickými tituly. V dalším období vznikl feudální systém s rozsáhlými závislostmi. Šlechtické tituly zajišťovaly možnost být v této pyramidě výše.

Ve třináctém století získávalo šlechtický titul stále více lidí. Dokonce i ti, kteří pocházeli z rodů, jež zpočátku ani nebyly svobodné, se mohli osvědčit ve vojenské službě nebo ve správě a získat šlechtický titul. V každém případě se v polovině třináctého století rodiny, které se patřičně vyznamenaly, chápaly jako šlechtické.

Kromě samotného šlechtického titulu bylo toto vědomí navíc posilováno určitými ideály postavení. Rytířské turnaje a minnesangy přispívaly k založení rytířských ctností, které se mezi obyvatelstvem těšily velké prestiži. Každý, kdo byl držitelem šlechtického titulu, byl s ním spojován. Bez ohledu na to, zda někdo patřil k původně svobodným a mocným, nebo byl do tohoto okruhu zařazen díky určitému úspěchu - od té doby se počítal za součást primitivní šlechty.

Kdy však šlechtický titul získal společenský význam, který známe dnes?

Jedním z pramenů z poloviny třináctého století je Sachsenspiegel. V něm se však slovo "šlechta" vyskytuje pouze jednou. V heidelberském iluminovaném rukopise, který k Sachsenspiegelu existuje, jsou však oba stavy zobrazeny odděleně. Jedná se tedy o dvě třídy, které byly myšleny odděleně. Kdykoli se předpokládá původ šlechtických titulů a jejich význam - v době vzniku této listiny byly zřejmě již pevným společenským faktorem. Společenský vliv této skupiny se však v průběhu staletí značně liší.

Šlechta v raném středověku

V raném středověku vládli panovníci Germánie převážně v rámci tehdejších kmenových svazů. Záměrně je integrovali do výkonu své moci. Například Merovejci ještě neměli šlechtu, jak ji známe dnes. To se pomalu měnilo s přechodem ke karolinské říši.

Když vládli Sálští a Sasové, chtěli vytvořit struktury, které by se rozkládaly na celém území dnešního Německa. Aby vytvořili mocenskou síť napříč kmeny, jmenovali vedle kmenových vůdců i správní úředníky, známé také jako "ministeriály". Úřad tohoto druhu zpočátku nebyl dědičný. Správní úředníci jsou sestavováni z řad rytířů a kompetentních aristokratů.

Protože je však feudální společnost založena na pevné představě o postavení, přerůstá tento úřad také v dědičný úřad, který se v mnoha případech dědí v rodině. Úředníci této společnosti nebyli odměňováni penězi. V té době peníze neexistovaly v takové podobě jako dnes. Místo toho dostávali půdu, kterou se mohli živit. Vznikl tak jeden z nejdůležitějších faktorů středověkého života: feudální systém.

Šlechta ve vrcholném středověku

Mezi jedenáctým a dvanáctým stoletím je jmenováno stále více ministerských úředníků. Souvisí to s tím, že králové a vévodové nyní nechávají svůj majetek spravovat těmito funkcionáři. Vzniká jemně rozčleněný systém s různými mocenskými pozicemi. Některé rody se šlechtickými tituly získávají v tomto období stále větší vliv. Úspěšně spravují své majetky a na svém území vykonávají panovnickou spravedlnost. Jiné rody se šlechtickými tituly ztrácejí moc, jsou nuceny podřídit se jinému feudálovi nebo se samy stávají správními úředníky.

Dochází také k pohybům na straně správců: Někteří z nejúspěšnějších ministrů také prodlužují svou moc na dobu neurčitou. Získávají do trvalé držby půdu nebo dostávají tzv. císařská léna, která se dědí v rámci rodiny. V průběhu této dynamiky vzniká "vysoká šlechta", která má jako společenská elita značný vliv. Teprve ve 14. století se završuje proces získávání moci s tím spojený. V tomto období pak dochází ke konfliktu s centrální mocí.

Vysoká šlechta se svým šlechtickým titulem se nyní snaží získat určitou míru nezávislosti na císařské a královské všemocnosti. V Itálii a Německu byly tyto snahy korunovány úspěchem. Vznikají zde státy převážně na bázi suverénních menších území. Výsledkem byla mozaika vlivných palatinátů, vévodství a markrabství. Ve Francii nebo Anglii se příběh vyvíjel jinak. Zde pomalu vznikají centrálně organizované národní státy. Rodiny se šlechtickými tituly zde také disponují velkým bohatstvím - ale nevykonávají žádnou moc nad řízením státu.

Vzestup a pád šlechty

Rozkvět evropské šlechty začíná ve vrcholném středověku a končí na konci 18. století. Společenská funkce rodů se šlechtickým titulem se průběžně měnila. Jedním z důležitých vývojových trendů je tento: V raném středověku čerpali panovníci pro podporu svých vládních aktivit především církevní hodnostáře a mnichy.

Důvod je prostý: tito lidé ovládali jazyk, a to jak psaný, tak mluvený, a navíc byli zběhlí v latině. Od patnáctého století bylo jmenováno stále více prostých úředníků, kteří rozuměli právu a také znali latinu. Ti měli omezit moc stávající šlechty, aby panovníci mohli dobře vládnout. Nezřídka však za svou práci dostávali šlechtické listy a sami tak užívali šlechtických titulů.

Jako čistě "epistolární šlechta" však rody tohoto typu zatím nemají žádný významný vliv. Teprve se získáním půdy pro to vzniká ekonomický základ. Pro tradiční šlechtu hraje roli i další historický vývoj. Ve čtrnáctém století se armáda mění z rytířské armády založené na feudálních vazalech na armádu složenou z profesionálních žoldnéřů. Mnoho rodů s dlouholetými šlechtickými tituly se potýká s ekonomickými problémy. Zatímco ve velkých městech sílí velké kupecké rody, na druhé straně se některé rytířské rody se starým zavedeným šlechtickým titulem rozhodnou stát se loupeživými barony. V některých případech byla tato městská šlechta nobilitována. Mocné rody získávaly šlechtické tituly a získávaly půdu.